Výstava skrze exkluzivní kolekce Františka Jungvirta a Tomáše Žemly směřuje do míst, k jejichž dosažení je potřeba odvahy, přestože jsou součástí okolní tuzemské krajiny a každému jsou dostupná. Výzvu konkrétně představuje jejich obyčejnost v podobě venkovských biotopů podél dopravních koridorů. K jejich navštívení je totiž potřeba ne zrovna přirozená ochota sejít do stafáže z pevně zažitých tras a vyznačených cest. Tato prázdnota ovšem nabízí remízky připomínající pralesy, rozkvetlé a bzučící lučiny i pole s variací textur v závislosti na plodinách a ročním období. Jsou to místa, díky kterým má tuzemsko svoji specifickou tvář, svůj zvuk, vůni, rytmus – život.
František Jungvirt s Tomášem Žemlou se vydávají do těchto končin pravidelně. Tamní prostředí je doprovází od počátků jejich tvorby a ne vždy poklidný dialog mezi uměle vytvořeným a přírodním se stal jádrem jejich tvůrčí inspirace. Téma kulturní krajiny je pro ně podobně intenzivní, komplexní a odvěké, jako jsou pro dramatika mezilidské vztahy. Skrze každému dobře známé náměty taktéž vede k intenzifikaci citu, rozvíjení řemeslného výrazu, zachycení doby nebo aktualizaci divákových postojů vůči okolnímu prostředí.
František Jungvirt skrze vztah k rostlinám, hmyzu a fragmentům venkova redefinuje představu o váze – jeho klíčovém předmětu. Propůjčuje jí roli mnohem důstojnější, než je pouhý, byť precizně provedený design pro květiny. Jeho vázy lze vnímat jako plastiky nebo velké šperky, které s detaily přírody utváří rovnocenný dialog a někdy i příběh. Tomáš Žemla zas z krajinných scenérií zprostředkovává smysly přesahující řád a vitalitu, kterou by člověk očekával od návštěvy sakrálního chrámu, nikoli od oleje a plátna. Odpovídá tomu pak i jeho meditativní a na představivost i čas velice náročná malířská technika navrstvených čárek, která plně respektuje jak geometričnost polí, tak zarostlost remízků.
Spolupráce obou autorů se urodila před třemi lety. Prolnuli se nejen v respektu k přírodě, ale i k lidovým tradicím. Oba navíc mají dlouhodobou potřebu minimalismu a abstraktního myšlení. Kladou důraz na proces, detail a vůbec vysokou řemeslnou kvalitu vlastní tvorby. Před třemi lety oba dva také usilovali o své pevné místo na umělecké scéně. František Jungvirt se mezitím stal jedním z nejžádanějších sklářů současnosti, který se vedle standardních projektů může věnovat právě těmto výjimečným uměleckým kolekcím a předloni vydal rozsáhlou monografii. Tomáš Žemla za tři roky uspořádal zde a na Slovensku řadu výstav, které vedly k výraznému zájmu o většinu jeho tvůrčích souborů a vše završil právě skončenou rozsáhlou samostatnou výstavou v Alšově jihočeské galerii. Monografii vydal před pár týdny.
To co tedy začalo jako drobná a do teď nevystavená spolupráce, kdy František Jungvirt reagoval pár vázami na pole Tomáše Žemly a ten zas vytvořil několik zátiší inspirovaných stíny prosklených objektů svého kolegy, se překlenulo ve větší výstavu. V ní je možné vidět právě zmíněná díla i aktuální tvorbu silně rostoucí dvojice. Za tím vším přitom paradoxně stojí fragmenty obyčejné krajiny, což svědčí o jediném. Že při rychlosti dnešního pokroku je vedle inovací stejně tak intenzivním zdrojem originality a společenského významu i dovednost zastavit se, ztišit se a vnímat okolí v jemnějších nuancích. Umět ocitnout se opodál a odhalovat věci příliš obyčejné, a přesto tolik určující.
